Jdi na obsah Jdi na menu
 


Standard pro plemeno ACD


Standard FCI č. 287, ze dne 15. 9. 1989
Skupina I. (Plemena ovčácká, pastevecká a honácká (s výjimkou švýcarských salašnických psů)), sekce 2 (honáčtí psi)

Australský honácký pes (ACD) je plemeno známé a chované i u nás, ačkoli patří stále mezi málopočetná plemena. Nebudeme se tu zabývat ani tak historií jeho vzniku (i když se v česky psaných pramenech se často uvádí, že se na jeho vzniku podílí kromě kolie, dinga, dalmatina a kelpie také bulteriér – to anglicky psané materiály neuvádějí nebo to zmiňují jako nevhodné křížence, kteří nebyli v chovu dále použiti), ale spíše tím, jak by měl ideální ACD vypadat. To nám obvykle říká standard používaný k posuzování plemene. Jednotlivé národní standardy se od sebe navzájem nepatrně liší (např. kanadský doporučuje na rozdíl od ostatních i ideální hmotnosti psů, tj. 15 až 23 kg), ale všechny v zásadě vycházejí z australského. Ten vychází z původního standardu plemene, který byl přijat v r. 1903 v Novém Jižním Walesu, a jehož autorem je Robert Kaleski. Původní znění se od té doby rozšířilo, ale jeho základ je součástí všech dnes platných standardů pro ACD (tj. i F.C.I. Standard č. 287).


Standard je ovšem jedna věc a reálný pes věc druhá. Velkou roli v tom, kam se vývoj plemene ubírá, samozřejmě hrají rozhodčí, kterým by měl standard sloužit jako vodítko pro správné hodnocení psa. V tom je však trochu potíž, alespoň tak se to jeví na našich výstavách (ale zřejmě ne jenom na našich). Často vidíme, že nejlépe jsou hodnoceni psi, kteří by jen těžko mohli plnit funkci, pro kterou bylo toto plemeno stvořeno. To, že v našich podmínkách většina ACD toto původní poslání nemá a asi ani mít nebude, nemění nic na skutečnosti, že to je pracovní plemeno a že by jeho hlavní pracovní znaky měly zůstat zachovány i v budoucnosti. To nás vedlo k tomu, abychom se seznámili s tím, jak by vlastně správný ACD měl vypadat. Následující článek je překladem australského originálu, jehož autorkou je paní Narelle Hammond-Robertson z Austrálie, která je sama rozhodčí a kromě jiných plemen posuzuje a chová také ACD. Při rozboru standardu (jeho přesné znění je vyznačeno kurzívou) vysvětluje i nejběžnější chyby, které se v tamním chovu vyskytují. Mnohé platí i v našich podmínkách. Před detailním rozborem oficiálního standardu, je důležité zmínit hlavní znaky australského honáckého psa. Kaleski v jedné ze svých raných poznámek k tomuto plemeni napsal, že „honácký pes musí připomínat podsaditého dinga“. Toto prohlášení je jednou z nejdůležitějších skutečností, které je třeba mít na paměti, když popisujeme toto plemeno. Protože honácký pes patří stejně jako dingo k plemenům typu špic, nese také všechny jeho charakteristické rysy kromě zvednutého ocasu. Hlava je klínového tvaru. Oválné, mírně šikmo posazené oči, malé vztyčené uši, límec kolem krku a mírné celkové úhlení. Všechny tyto znaky charakterizují také špice. ACD je obecně použitelné plemeno, které je umírněné v každém ohledu. Musí být vyrovnané, symetrické, pevné a kompaktní. Je konstruováno zcela v konceptu umírněnosti a směrováno k maximální efektivitě bez přehnaných fyzických znaků. Při posuzování tohoto plemene je důležité hledat celkově vyrovnaného psa. Často je slyšet, že rozhodčí žádají u ACD mohutnou hlavu. To je v pořádku, ale jen pokud spolu s tím je i mohutné tělo. Standard nežádá ani tak mohutnou hlavu a silné kosti, ale spíše hlavu a kosti, které jsou v rovnováze s celkem.

ACD je silný, kompaktní, symetricky stavěný pracovní pes se schopností a ochotou provádět přidělené úkoly jakkoli jsou obtížné. Kombinace hmoty, síly, rovnováhy a pevné svalové kondice musí splňovat dojem velké hbitosti, síly a vytrvalosti. Jakákoli tendence k nadměrnosti nebo slabosti je vážnou chybou.


ACD musí být hodnocen jako celek. Je vyrovnaný, symetrický, žádná část nesmí být mimo proporce celku. Ani mohutná hlava, ani vyzáblé nebo naopak hrubé kosti nedělají ACD. Hrubost nebo vyzáblost jsou vážné vady. Pamatujme vyrovnanost, symetrie a úměrnost.

Postavíme-li se na jakékoliv české mezinárodní, či národní výstavě k výstavnímu kruhu a budeme sledovat práci rozhodčího, uvidíme jak diametrálně se může lišit praktické posuzování psa od výše uvedeného standardu. Preferováni bývají obvykle psi s neúměrně mohutnou hlavou a hrudníkem, která v kombinaci s kratšími končetinami nevytváří harmonickou a vyváženou postavu. Feny ve třídě šampiónů nebo ve třídě otevřené svou konstitucí pak připomínají spíše mohutné psy. Dalo by se tedy říci, že preferování jsou spíše jedinci hrubého typu s malou pohyblivostí. Jedním z argumentů proti předvádění psů v pohybu bývá nedostatek času při posuzování. Ve skutečnosti však vystavovatelé často ve výstavním kruhu času hodně prostojí. Pokud by místo toho předváděli své svěřence v pohybu, prospělo by to nejen kondici jejich psů, ale pravděpodobně i jejich vlastní. Další nespornou výhodou předvádění v pohybu je skutečnost, že nevychovaní jedinci (a těch je slušná řada) se začnou bránit a postupně odmítat poslušnost. To je také příležitost, jak si můžeme vyzkoušet povahu a vytrvalost každého jedince. Zamyslíme-li se nad tím, co bylo řečeno výše, zjistíme, že při stávající praxi mohou vyhrávat i psi, kteří mají vážné vady a jejichž fyzická kondice je nedostatečná. Vzhledem k tomu, že se z nich v našich podmínkách stávají šampióni a také díky tomu jsou o to více zařazováni do chovu, úspěšně se rozrůstá základna málo práceschopné psí populace. Řešením je samozřejmě kompromis mezi krásou a výkonem, nikoliv ohyzdný pracovitý pes.

Jak již název naznačuje, prvotní poslání tohoto plemene, ve kterém nemá soupeře, je kontrola a pohyb dobytka v otevřeném nebo uzavřeném prostoru. Vždy ostražitý, extrémně inteligentní, pozorný, odvážný a spolehlivý, s bezpodmínečnou oddaností své povinnosti, to je to, co z něj dělá ideálního psa.

ACD je především pracovní pes a musí být schopen předvést schopnost pracovat. Slabý nebo ochablý pes, který je příliš tlustý a bez kondice by měl být vážně penalizován. ACD jsou atleti a musí se tak předvádět.

Loajalita a ochranářské instinkty činí z ACD oddaného pomocníka majitele, strážce jeho stáda a jeho majetku. Ačkoli je přirozeně podezřívavý vůči cizím, musí se ochotně podřídit pánovi, zvláště ve výstavním kruhu. Jakékoli rysy povahy nebo stavby těla, které nejsou v souladu s jeho pracovním posláním musí být považovány za vážné chyby.

Popis povahy je jasný a nepotřebuje další vysvětlení. Nervózní, bojácný nebo agresivní pes by měl být vážně penalizován.

Povaha to je další velký problém u populace českých ACD. Několikrát jsem viděl, že pes pokousal svého majitele, napadl rozhodčího apod. Svoji roli hraje také špatná výchova a špatná socializace. U některých psů se objevuje bázlivost, kterou pak „úspěšně“ předávají svým potomkům. Špatné chování utužují ve svých psech zejména majitelé, pro které se jejich pes stává středem jejich světa. Psa pustí na pohovku, do postele, prostě všude, kde to jen možné, a pak se diví, že pes nehodlá ze své pozice ustoupit a odmítá poslušnost. Musím bohužel konstatovat, že takovéto chování jsem měl možnost vidět i u exteriérově „lepší“ části populace našich ACD. Co se týká bázlivosti, setkal jsem se v průběhu letošní sezóny jen s jedním rozhodčím, který tuto vlastnost dokázal k nelibosti majitelů řádně ocenit.


Hlava
Hlava je silná a musí být v rovnováze s ostatními proporcemi psa a v souladu s celkovou stavbou. Široká lebka se mírně svažuje mezi ušima, přechází k mírnému, ale viditelnému stopu. Líce jsou svalnaté, avšak ani hrubé ani výrazné se spodní čelistí silnou, hlubokou a dobře vyvinutou. Obličejová partie je široká a dobře vyplněná pod očima, svažuje se postupně ke středně dlouhému, silnému čenichu s lebkou a čenichem v rovnoběžných rovinách, pysky jsou pevné a čisté. Nos je černý.

Hlava musí být v rovnováze s tělem, měla by být klínového tvaru se širokou lebkou a osvalenými tvářemi. Roviny lebky a čenichové partie by měly být rovnoběžné. Pomocným vodítkem pro posuzování lebky je to, že vzdálenosti od nosu přes oko ke špičce vztyčeného ucha, mezi ušima přes lebku a od ucha přes oko k nosu by měly odpovídat mírám rovnostranného trojúhelníku.

ObrazekObrazek

Oči

Oči by měly mít oválný tvar a střední velikost, nesmí být ani vystouplé ani zapadlé a musí vyjadřovat pozornost a inteligenci. Varovný nebo podezřívavý pohled je charakteristický při setkání s cizími. Barva očí je tmavě hnědá.

Až příliš často můžeme vidět klenuté lebky s vystouplýma očima a příliš krátkými čenichy. Kulaté vystouplé oči by ovšem byly překážkou při práci a klenuté lebky jsou značnou nevýhodou, protože pes pak dostane rychlý kopanec spíše do obličeje místo toho, aby prošel nad hlavou, jak by se stalo v případě, když má pes zachovány správné paralelní roviny obličejové partie.

O disproporcích ve tvaru hlavy jsme se již zmiňovali výše. Další vážnou vadou jsou vypoulené oči, které činí oko zranitelnějším. Při práci s dobytkem dochází často k víření prachu, který psovi dráždí rohovku a může i vážně oči poškodit. U našich psů je často vidět světlé oko, což sice při práci nepřekáží, ale z chovatelského hlediska signalizuje nepříjemný úbytek pigmentu.

Obrazek

Uši
Uši by měly být střední velikosti, přednostně menší než větší, široké u základny, svalnaté, vztyčené a středně špičaté, ani lžičkovité ani netopýří. Uši jsou nasazeny široko od sebe, směřují ven, reagují citlivě a jsou vztyčené při pozornosti, kůže by měla být silná a uvnitř uší dobře vystlaná chlupy.

Obrazek Obrazek

 

Mezi tři hlavní problémy uší patří to, že jsou často příliš velké, nesprávně posazené a špatné kvality kůže.

Zuby
Zuby jsou zdravé, silné a rovnoměrně rozložené, nůžkového skusu se spodní čelistí těsně se dotýkající horní. Protože pes má pohánět obtížný dobytek štípáním nebo kousáním, zdravé a silné zuby jsou velmi důležité.

Standard je jasný. Starší psi s opotřebovanými zuby by neměli být penalizováni. Měli by však být penalizováni psi, kteří nemají správný nůžkový skus.

Standard neříká nic o počtu zubů, nicméně se zřejmě předpokládá úplný chrup. V našich chovech se však začínají objevovat jedinci s nekompletním chrupem, což je pravděpodobně výsledkem poměrně rozšířené příbuzenské plemenitby. To je však velmi nepříznivý trend.

Krk
Krk je velmi silný, svalnatý a středně dlouhý, rozšiřující se k tělu bez záhybů.

Krk musí být dobře osvalený, nikdy s laloky nebo volnou kůží.

Tato vada je vidět u našich šampiónů docela běžně a nikdo se nad ní moc nepozastavuje.

Přední část těla
Ramena jsou silná, svažující se, svalnatá a dobře úhlená k přední končetině a neměla by být příliš úzká v úrovni kohoutku. Přední končetiny jsou silné, oválné kosti se rozšiřující k tlapce a měly by vykazovat ohebnost v mírném úhlu k přední končetině v pohledu ze strany. Ačkoli ramena jsou svalnatá a kosti silné, vyboulená ramena a těžký předek bude bránit správnému pohybu a omezovat pracovní schopnosti.

Obrazek

To je jeden z hlavních problémů tohoto plemene. Horní část končetiny by se měla připojovat k lopatce pokud možno v úhlu 90°. Vyskytuje se velké množství horních končetin, které nemají požadovanou a správnou délku. Vzdálenost od kohoutku k lokti by měla být stejná jako vzdálenost od lokte k zemi. Další problémová oblast je tam, kde hrudník je tak hluboký, že zasahuje pod loket, nebo kde vzdálenost od lokte k zemi je příliš krátká. Všechny tyto vady ztěžují správný pohyb, který je pro ACD základním předpokladem.

Tato vada je u našich šampionů velmi rozšířená. Dá se to odhadnout i okem, ale bylo by zajímavé občas tyto rozměry přeměřit. Pro případnou selekci do chovu se mi tento údaj jeví hodně důležitý.

Trup
Délka těla od prsní kosti v přímé linii k zádi je větší než výška v kohoutku a to 10 ku 9.
Linie hřbetu je rovná, hřbet silný s dobře klenutými žebry, ne sudovitý hrudník. Hrudník je silný a svalnatý a přiměřeně hluboký s bedry širokými, silnými a svalnatými. Pes je dobře vázán.

To je jasné. Bohužel mnoho psů má příliš krátké tělo (pes by měl být o 10 % delší než je jeho výška), což jim nedává dostatečnou ohebnost k rychlým obratům a omezuje to pohyb. Toto plemeno má mírný vzrůst v tříslech, který je tvořený čistě svalovinou.

Obrazek

O tom, že délka těla je hodně důležitá, se můžete přesvědčit u takových pohybových aktivit, jakými jsou agility nebo coursing. Pasení dobytka se většina z nás profesionálně věnovat asi nebude. Musí-li pes zdolávat překážky a rychle měnit směr je pro něj mírně delší tělo nespornou výhodou a umožňuje mu rychlé zatáčky, aniž by ztrácel rychlost a udrží při tom rovnováhu. Pes pak nemusí zbytečně nepřebíhat a může volit nejkratší možnou trasu.

Pánevní končetiny
Zadní část je široká, silná a svalnatá. Záď je trochu delší a svažující se, stehna dlouhá, široká a dobře vyvinutá, kolena dobře úhlená a hlezna silná a nízko u země. Zadní nohy jsou z pohledu zezadu od hlezen k chodidlům rovné a souběžné, ani úzké ani příliš od sebe.

Pravděpodobně nejnápadnější vada v zadní části je nedostatečné zaúhlení hlezen.
Standard žádá dobře úhlená hlezna, ale ne úhlení německého ovčáka. Pamatujme, že ACD je úměrný v každém ohledu. Proto se však nedají omluvit rovná hlezna, která jsou dnes často vidět, a která bohužel vedou i k vyššímu nasazení ocasu a nedostatečnému sklonu zádi. Kvůli tomu má pak pes malý odraz a přestavěnou záď.

Tlapy
Tlapy by měly být okrouhlé a prsty krátké, dobře klenuté a pevně u sebe. Bříška jsou pevná a hluboká a drápky musí být krátké a silné.

Pro ACD platí, že „dobré tlapy jsou nezbytné pro pracovního psa“.

Ocas
Posazený je středně nízko, sleduje kontury spadající zádi a délka dosahuje přibližně k hleznu. Měl by viset v mírném oblouku. Při pohybu nebo vzrušení může být zvednutý, ale za žádných okolností by žádná část ocasu neměla přesahovat přes vertikální linii protínající kořen ocasu. Ocas je krytý srstí jako dobrý kartáč.

Obrazek

Ocas by měl být nesen jako neoddělitelná součást psa. Často je vidět ocas trčící jako anténa. To je normálně způsobeno nesprávným úhlením zádi. Dává to psu velmi nevyvážený vzhled.

Krok/Pohyb
Chod je přesný, volný, pružný a neúnavný a pohyb ramen a předních nohou je v jednotě s mocnou spolehlivostí zadní části. Zásadní je schopnost rychlého a náhlého pohybu. Tato schopnost je mimořádně důležitá a strnulost, vyboulená nebo ochablá ramena, rovná ramena, slabost v loktech, kotnících nebo tlapách, špatně úhlená hlezna, kraví nebo sudový postoj, to vše musí být považováno za vážné vady. Při klusu, mají nohy tendenci se přiblížit navzájem v úrovni země, ale když pes stojí, měl by stát tak, aby nohy tvořily půdorys čtverce.

Je zřejmé, že pouze dobře stavěný pes se může pohybovat správně, takže je třeba, aby cílem byl dobře stavěný ACD.

Srst
Srst je hladká, dvojitá s krátkou podsadou. Vnější srst je uzavřená, rovná, tvrdá a přilehlá tak, že je odolná vůči klimatickým vlivům. Na spodku těla a na zadní části nohou je srst delší a mírně odstává. Na hlavě (včetně vnitřku uší), na předku nohou a tlapek jsou chlupy krátké. Na krku jsou delší a hustší. V průměru by chlupy měly být 2,5 až 4 cm dlouhé.

Nedostatek podsady kvůli klimatu je problém u ACD (v Austrálii). Kudrnaté nebo vlnité chlupy jsou často patrné zvláště u starých fen.

U našich psů je často vidět velmi otevřená srst, která tak nesplňuje požadavky na odolnost vůči klimatickým vlivům. Mnoho výstavních jedinců tak vykazuje spíš srst seveřanů než správnou srst, kterou žádá standard pro ACD.

Barvy
Modrá. Barva by měla být modrá, modře žíhaná nebo modře skvrnitá s a nebo bez jiných znaků. Povolené znaky jsou černé, modré nebo pálené (tan) znaky na hlavě, nejlépe rovnoměrně rozložené. Pálení se vyskytuje na předních končetinách od poloviny nahoru a přesahuje na hruď a hrdlo, i na čelistech; zadní část má pálení na vnitřní straně nohou a uvnitř třísel, objevuje se na předku hlezen a rozšiřuje se vně na zadní nohy od kolen k prstům. Podsada pálené barvy je na těle povolena, pokud neprosvítá skrz modrý vnější plášť. Černé znaky na těle jsou nežádoucí.

Obrazek

Červená skvrnitá. Barva by měla být dobře rovnoměrně červeně skvrnitá po celém těle včetně podsady (ani bílé ani krémové) s a nebo bez tmavších červených znaků na hlavě. Souměrné znaky na hlavě jsou žádoucí, červené znaky na těle jsou povolené, ale nežádoucí.

Obrazek

Existují dva problémy, co se týče barvy. První je, že modrá přechází v černou (u nás je to spíše úbytek pigmentu), a že červení psi ztrácejí skvrnky. Druhá vada je větší problém a jeden z důvodů, proč červení nejsou tak častí jako modří.

Velikost
Výška v kohoutku by měla být pro psy 46-51 cm a pro feny 43-48 cm.

V této oblasti nejsou vážné problémy. V Austrálii se přinejmenším daří udržet výšku bez větších problémů.

U nás je často vidět jedince spíše na spodní hranici kohoutkové výšky.


Vady
Vady jsou problémem u všech plemen a bez nich by nebylo co zlepšovat. Důležité však je rozpoznat je a pokusit se jim vyhnout. Vady jsou pouze překážkou v našem úsilí vyšlechtit perfektního psa. Dívejte se na své psy kritickým okem, uvědomte si jejich vady a usilujte o jejich nápravu. Nepředstírejte, že neexistují, protože neexistuje ani perfektní pes.

Co k tomu ještě dodat? Snad jen to, aby se ti, co toto plemeno posuzují na našich výstavách, dobře se standardem seznámili a měli na paměti, že ACD je jedinečné pracovní plemeno a že by jím mělo zůstat.


Přeložila RNDr. Helena Synková, poznámkami opatřil Ing.Gerhard Stein